Hejbni kostrou

Vloni mne zaujaly články v časopisu "Na cestu" o starých vozových cestách na Kokořínsku. Vznikly před staletími,kdy naši předkové potřebovali překonat značné výškové rozdíly na krátkých úsecích do roklí a údolí,lemovaných pískovcovými skalami. Museli tedy vytvořit pro povozy umělé průjezdy,které byly dále upravovány (zahlubovány),když se do měkkého pískovce vyjely koleje. Z některých se později staly silnice,některými vedou značené turistické trasy (např. Průsečná skála na hřbetě Droužkov,nebo hluboký zářez na úbočí Vlhoště) a některé upadly v zapomění a zarůstají vegetací. A právě těmi zapomenutými,respektive čtyřem z nich v okolí Kokořínského dolu,se zabýval zmíněný článek. To se mi,jako milovníkovi divočiny,hodilo v době koronavirové krize a zavřených hranic,neboť jsem v neznačeném terénu neočekával nával turistů,jako na známých místech tak atraktivní lokality,kterou Kokořínsko bezpochyby je. Veřejným místům jsem se samozřejmě nemohl vyhnout,ale lákaly mě neznámé cesty a pátrání v členitém terénu,kam člověk buď zabloudí,nebo zavítá jen náhodně. Prodloužil jsem si tedy druhý květnový svátek,vybavil se proviantem na pět dní mimo civilizaci a vyrazil hledat zapomenutou historii Máchova kraje. Dalo by se říci,že moje putování bylo i vzpomínkové,neboť jsme v r. 1992 prošli oblast čundrem,z Mělníka do České Lípy a také zde absolvovali pár výletů v letech 2014 a 2015. Na některá místa jsem se tedy podíval znova a pár starších obrázků,pro porovnání, přidal.

Zaniklá ves Lešnice   39 km

Pátrání po zaniklé vsi Lešnice vzniklo jako okamžitý nápad (také na motivy článku z časopisu) u Čapské palice,kam jsem se vydal ze známého poutního místa Ostré u Úštěku. Neměl jsem popis,jak se na místo dostat,jen jsem si pamatoval přibližnou polohu a tak jsem nachodil v terénu pár kilometrů navíc. Našel jsem v lese studnu s rumpálem,jako z pohádky a pár místností vysekaných do skal. Škoda,že jsem nehledal v okolí víc,je tam někde ještě několik bývalých sklepů a chlévů. Hrad Helfenburk byl pak na závěr příjemnou tečkou za krásným dnem.

https://vick.rajce.idnes.cz/Lesnice_7.5.2020/

Umrlčí cesta a část Vidimské cesty 19 km

Na cestu, vedoucí od skalního bludiště,nedaleko hájovny Na Rovinách (u Mšena) do Ráje,jsem vyrazil od Pokliček a prošel tedy i známou vozovou cestou, Průsečnou skálou, na Droužkově. Začátek Umrlčí cesty je ukrytý v lese,v zatáčce pod bludištěm. Tvoří oblouk,zasekaný do skály,kříží silnici a za ní padá skalnatou roklí,která přechází do lesního úvozu, směrem k Ráji. Svůj název má cesta podle Umrlčí rokle,kterou prochází,v níž kdysi ztratili funebráci rakev s nebožtíkem. Z Ráje jsem se vrátil po žluté trase zase nahoru,prošel bludiště a pokračoval do Vojtěchova,kolem Skalního okna a Pokliček do Jestřebice,kde je za ní v lese ukryt začátek Vidimské cesty,která spojovala Jestřebici kolem Šemanovického dolu s Vidimí. Klene se přes ní krásný kamenný most z pískovcových bloků. Prošel jsem pod ním do rokle,která se stáčí vlevo a ústí v lesním údolí,na rozc. Tři koně v Šemanovickém dole. Dál jem pokračoval různými cestami ke Kamennému stolu,který byl využíván při lovech zvěře. Vrátil jsem se,kousek po silnici,do Jestřebice a neznačenou cestou do údolí Pšovky,na parkoviště u Pokliček.

https://vick.rajce.idnes.cz/Umrlci_cesta_8.5.2020/

Hlučovská a Podhradská cesta   27 km

Hlučovská cesta spojovala Sedlec s Hlučovem,kde stával na říčce Pšovce mlýn. Vyrazil jsem opět od Pokliček neznačenou Kostelní cestou,strmě stoupající z údolí Pšovky a trefil se do horní části Hlučovské cesty. Došel jsem na její začátek,na okral lesa a pole,tam se otočil a prošel ji celou,až zase dolů,do údolí. Zpočátku vede jako pěšina,pod klenbou keřů a stromů,pak se rozšiřuje,v lese pozvolna klesá a pokračuje asi 250 m dlouhým úsekem,zasekaným do skály,v hloubce několika metrů. Nádherné místo! .Následuje kousek lesní cesty a zatáčka vlevo,klesajícím úvozem a ještě jedním skalním zářezem,do skalnaté rokle s tábořištěm. Nedivím se,že je tohle místo oblíbené milovníky přírody. Dál pak cesta pokračuje lesem a ústí v zákrutu červené trasy na Hlučově.

Podhradská cesta spojovala Sedlec s Podhradským mlýnem,který stával v místech dnešní zubožené plovárny pod hradem Kokořínem. Vede po ní zelená trasa ze Sedlece do Kokořínského dolu.Vystoupal jsem z něho nahoru a zejména v horní části,kde jsou uměle vytvořené zářezy do skal,je jasné,že tudy vozová cesta vedla Dole to vůbec nepoznáte,neboť dnes je v tom úseku jen vymletá stezka,stoupající mezi stromy a mezi skalami se sotva protáhnete. Nahoře ústí skalní zářez do mělkého úvozu,který na okraji lesa mizí na poli. Podhradská cesta má však ještě jedno rameno,které se od značené cesty odpojuje v místě,kde začíná klesat do údolí. Tvoří oblouk,který se po několika stech metrech opět napojuje na značenou trasu.Je v něm vysekaná odbočka,nacházející se téměř 2 m nad současným dnem skalního zářezu,tzn.,že původní terén byl výš,nebo bylo místo přemostěno. (Na tohle druhé rameno jsem nějak zapoměl,tak jsem se opdoledne vrátil a zjistil,že jsem kolem zářezu procházel na výhled na hrad Kokořín,který jsem zahlédl mezi větvemi borovic).Prošel jsem ještě místně značený okruh kolem kokořínského kempu a zamířil na Sedlec a z něho,roklí Kočičina,do Vrbodolu,kam už jsem se chtěl dlouho podívat. Údolí se zdá ze začátku idylické,ale asi v polovině je třeba překonat popadané stromy. Na samém konci však čeká nádherná divoká rokle s jeskyní,kam zavítá jen málokdo.Také jsem se chtěl podívat na Hradsko a vystoupal tam z rokle Kočičina po vysekaných schodech. Dolů skalním průchodem(také se schody) k restauraci U Grobiána,podél Pšovky ke skalnímu hradu Nedamy,nahoru do Jestřebice a zase dolů k Pokličkám,s malou odbočkou k bývalému mlýnu Hlučov. Tenhle den jsem strmé stráně údolí nahoru/dolů zdolal 6x...

https://vick.rajce.idnes.cz/Hlucovska_a_Podhradska_cesta_9.5.2020/

Vidimské lávky a část Vidimské cesty   29 km

Neznačená stezka,asi 600 m dlouhá, se nachází v lesoparku za vidimským zámkem. Prochází po vrcholcích skal na úbočí Sitenského dolu,je ve špatném technickém stavu a procházet tudy se nedoporučuje pro její zchátralost,absenci zábradlí a případné závratě. Přesto je vidět,že se tudy chodí a také jsem zde pár lidí potkal. Nejdelší lávky jsou dlouhé asi 10 m,některé nad hlubokými stržemi. Skály jsou porostlé kapradím a v létě si tu budete připadat,jako v pralese. Úžasné místo! Od konce stezky se dá sestoupit do rokle,kde se nachází Ledová soutěska. Je úzká,vysoká,temná a chladná,jinde na Kokořínsku něco takového nenajdete.Opět nádherná divočina! Prošel jsem pak napříč Sitenským dolem a po neznačené cestě kolem Spáleného vrchu na modrou trasu,kde se nachází další zajímavé místo na Vidimské cestě. Má zde také dvě ramena. Tím hlavním vede modrá trasa do Vidimi a jsou na něm dva skalní zářezy,kterými prudce spadá do údolí.Druhé rameno tvoří hluboký skalní průsek, nahoře,nedaleko od silnice. Viděl jsem ho,když jsem šel okolo,ale nenapadlo mě,že by se tak strmým místem dalo sjíždět s povozy. Hledal jsem tedy druhé rameno cesty od jeho konce,který při použití "selského" rozumu,nebylo těžké najít a dospěl právě do oné strmé soutěsky,která se mi nezdála vozovou cestou být. Našel jsem však na stěnách letopočet a stopy,které svědčí o tom,že jsem se trefil správně. Pokračoval jsem pak do Dolní Vidimi a Střezivojickým dolem a po neznačených cestách do Střezivojic ke Špičáku. Dál pak Uhlířským dolem k bezejmennému vrchu,kde měly být "Kamenné" růže. Jejich hledání však v těžkém terénu bylo neúspěšné. Neznačenou cestou a terénní zkratkou jsem se dostal k jeskyni Wernerovka. Nad ní se nachází také zasekaný úsek vozové cesty do Nedvězí. Přes vrch Nedvězí a Panenský hřeben jsem došel na rozc. Rač,odkud jsem pokračoval stezkou pod skalami k jeskyni Bivak a dál po zelené trase do Nových Osinalic. Za nimi,na modré, od rozc. Království k cyklotrase č.0012,jsem opět narazil na vozovou cestu,tvořící skalní zásek a hluboký terénní zářez. Dál po modré,kolem Starého zámku jsem se vrátil,zpět do Horní Vidimi.

https://vick.rajce.idnes.cz/Vidimska_cesta_10.5.2020/

Ronov a Vlhošť   26 km

Na poslední den jsem zvolil dva výrazné kopce,slibující daleké výhledy,případně pěkný východ Slunce. Bohužel se večer zatáhlo,v noci pršelo a ráno byla mlha,která vydržela na kopcích celý den. Když už jsem si přivstal na ten východ,vyrazil jsem ze Stvolínek i za tmy a mlhy,i když bylo jasné,že se žádné výhledy konat nebudou. Hned za obcí jsem,po matoucím popisu z rozcestníku,musel traverzovat po louce plné rosy,takže jsem byl mokrý po kolena hned na prvním kilometru. Asi za hodinu jsem byl u zř. hradu na vrcholu Ronova. Divil jsem se,že pod přístřeškem na takovém místě nikdo nebivakuje,než mi došlo,že je pondělí,půl šesté ráno. Pokračoval jsem dál na Vlhošť a doufal,že se mlha zvedne. Na jeho úbočí jsem prošel hluboký a dlouhý skalní zářez vozové cesty,od bývalé hájovny Vlhošť do Hvězdy. V nejvyšším bodě cesty (na rozc. Pod Vlhoštěm),je uměle vytvořená plocha,která mohla sloužit pro odpočinek,nebo vyhýbání protijedoucích povozů. Asi 100 m po žluté trase,jsem narazil ještě na jednu bývalou cestu,která ze žluté odbočuje ke Hvězdě,prochází skalním zářezem a ústí do lesa. Na druhou stranu pokračuje nahoru po žluté,nad schody z polen je ještě jeden malý zářez do skály a v následující zatáčce vybíhá do lesa,kde mizí mezi stromy. Obešel jsem Vlhošť a mířil k rybníkům u Holan,o nichž jsem věděl že se mezi nimi nachází další krásná místa,jako zř. hradu Vítkovec,kamenný obloukový most,vodopád a sochy panny a hastrmana na pískovcovém mostku. Zejména most se sochami je náherné místo,s výhledem na Vlhošť,kde jsem se kochal dlouho.V závěru jsem obešel Koňský rybník s vyhlídkou Smrtka a s prvními kapkami deště se vrátil k autu do Stvolínek.

Cestou domů jsem se ještě stavil na skalním hradu Jestřebí (zavřen kvůli koronaviru) a vystoupal na Lysou skálu,která je součástí Provodínských kamenů. No a pak už jen lilo,až domů,takže to vyšlo akorát.

https://vick.rajce.idnes.cz/Ronov_a_Vlhost_11.5.2020/

Jak je vidět,i u nás  stále existují místa,kde lze nalézt klid,přirozenou krásu a přírodní divokost,jako třeba v opuštěných kokořínských roklích,nebo koutech,ukrytých mimo značené trasy,o kterých ví jen opravdoví přírodní skauti,nebo pamětníci. Tam,kde proudí davy turistů tyto atributy nenajdete,neboť civilizace zanechává v přírodě hlavně negativní stopy. Staré vozové cesty jsou stopou historickou,důkazem o životě našich předků,zapomenutými svědky minulostii. Jsou to díla člověka,která přírodě neuškodila, zapadají do krajiny,přežila staletí a spoustu lidí dnes ani nenapadne,že to jsou bývalé cesty,natož jak vznikly a k čemu sloužily. Ty nepoužívané si příroda pomalu bere zpět,ale bude trvat další staletí,než  zmizí úplně. Jejich hledání mě bavilo a pohyb v neznámém,neznačeném terénu,byl,sice fyzicky náročným,ale zajímavým zážitkem,v atraktivním prostředí. Kromě toho jsem navštívil i známá a vyhledávaná místa a opět se potvrdilo,že obrázky jsou jen chabou připomínkou,které nezachytí atmosféru místa...je třeba to zažít!