Brdský trek 2014
Zkusit nějaký delší pochod mne lákalo už dávno, jenom na to jaksi nebyl čas. Poslední kapkou a motivací byla moje kamarádka Jana, která se svým psem Kazanem trekové pochody „seká jak Baťa cvičky“. Měl jsem zkušenosti s trasami kolem 20 km a potřeboval vyzkoušet, jak bude reagovat moje rozlámaná noha na dvojnásobnou vzdálenost. Rozhodl jsem se nejdříve pro sólovou akci na Brdech, na jejichž okraji bydlím. Přibral jsem parťáka Aleše, který se účastní našich výletů Hejbni kostrou. Nejblíže volný termín byl 1. Listopadu. Ani jeden z nás netušil, co s ním udělá 40-50 km, během 10ti hodin, kdy je v této době světlo. Naplánoval jsem dva okruhy s výchozím bodem na Jílovišti. Na velký okruh zapřáhnu 10tiletého důchodce Anuka, kterého na malý okruh vyměním za 10timěsíční Astu. Tříletá Cony, kterou povede Aleš, zvládne okruhy oba. Pokud budeme mít potíže, necháme toho po 1. Kole, v případě krize na trase se doplazíme někam do civilizace, odkud nás odveze Martina autem.
Ráno vstávám lehce po páté a balím výbavu na cestu. V báglu postupně mizí 4,5 l vody, 0,7l Pepsi Coly, 8 housek se šunkou, salámem a sýrem, náhradní boty (z trekovek mě bolí noha, přesto v nich začínám), dva foťáky, pytlík pamlsků pro psy, skládací miska, mapa, pružná obinadla, náplasti, čelovka a dalších pár drobností, které by se mohly hodit. Výsledkem je 8 kg na záda.
Aleš přijíždí lehce po půl sedmé. Hafani tuší, že se něco bude dít a lítají sem, tam. Zapřáháme a vyrážíme po cyklotrase přes Holé vršky na Varadov a pak dolů do chatové osady Potoky. Následuje stoupání přes Černolice na brdský hřeben. První zastávka na rozc. U šraňku (7,5 km) je „svlíkací“. Mikinu můžu ždímat a nová bunda je zevnitř úplně mokrá, membrána zjevně nefunguje. Psi vypijí misku vody, my si dáme pár sušenek. Nahodím bágl, který přes mokré tričko a bundu na zádech nepříjemně studí a jdeme dál. Po 0,5 km odbočujeme na modrou značku. Tady nás čeká trochu „botocrossu“ na klesání do Řevnic. Asi v polovině svahu přehlédneme odbočku. Zařazujeme zkratku a zjišťujeme, že jsme se sekli asi o 100m, takže žádná tragedie. V Řevnicích, pod lesním divadlem, přecházíme další zkratkou mezi domy na zelenou zn. a stoupáme ke hřbitovu. Následuje táhlé stoupání mezi loukami, kolem bývalé skládky, do Haloun. Za obcí, na okraji lesa (15 km) si dáváme sváču. Je lehce pod mrakem, teplota akorát. Váha batohu se částečně přesunula do jeho nosiče a psů, což je příjemné před dalším stoupáním na hřeben Brd. Od rozcestí Na soudném cesta pozvolna klesá do Kytína. Trochu mi tuhne pravé koleno a rozlámaný nárt na levačce už se hlásí taky. Pokračujeme pozvolným stoupáním po silnici na Malou Sv. horu. Cestou zjišťujeme, že zelená trasa je zrušena, značky jsou zatřeny. Nevadí, trefíme se na modrou i bez značení. Kousek nad Mníškem pod Brdy vycházíme z lesa a mírně klesáme do města k zámku. Odbočujeme ze značené trasy k rybníku pod zámkem a pak mezi zahradami stoupáme přes silnici na Stříbrnou Lhotu do chatové osady, nad níž nás čeká strmé stoupání kolmo svahem. Nahoře z nás leje, ale vydržíme ještě 0,5km rovinku k vyhlídce a kostelíku na Skalce (30,5 km). Během jídla přemýšlíme, co dál. Za tři hodiny bude tma a před sebou máme ještě přes 10 km, včetně Průhonu – jednoho z největších krpálů v okolí. Měníme tedy naplánovou trasu a zařazujeme Černolické skály do velkého okruhu. Druhé kolo budeme řešit až po návratu na Jíloviště. Než se pobalíme, objevuje se za námi Carmen Dora Mapero- choďácké štěně se svými páníčky z Mníšku. Krátce si popovídáme a razíme dál. Mezi kapličkami křížové cesty vystoupáme na hřeben a jdeme po něm až na úroveň Černolických skal. Sestup k nim je kamenitý a dává mojí levačce zabrat, že pod nimi zvažuji přezutí. Nakonec od toho upouštím, v Průhonu se podrážka, která neklouzne bude hodit. Snad to noha vydrží. Další kamenitý sestup a sjezdová cyklotrasa však ve mně vyvolávají pochyby. Začíná se šeřit a západ slunce barví domy na protější stráni do červena. Procházíme Všenorami kolem památného dubu ke kostelu a stáčíme se před ním vpravo, směrem k Průhonu, pod kterým zkouším vyfotit koně na pastvině, ale foťák to kvůli světelným podmínkám nezvládá a všechno je rozmazané. Pod kopcem v lese už je skoro tma, ale cestu znám, tak jdeme bez baterek. Nepoužívaným úvozem vymletým vodou vyfuníme nahoru během čtvrt hodiny (neuvěřitelné po 40 km!) a za dalších pět minut jsme doma, v cíli prvního kola.
Vzhledem k improvizaci netušíme, kolik jsme toho ušli, ale chceme aspoň čtyřicítku. Rozhodujeme se pro rovinaté druhé kolo do Trnové a zpět. Přezouvám se do botasek, nacpu do sebe housku a Anuka měním za Astu. Za svitu baterek vyrážíme po modré značce směrem ke Strakonické dálnici. Naše juniorka nezvyklá na postroj a tahák šněruje z jedné strany na druhou a po 300 m rozmotáváme první uzel. Projdeme podchodem kde je větlo a nová výzdoba na stěnách a dál pokračujeme nočním lesem a mezi poli do Trnové. Procházíme obcí a přes satelit se točíme zpátky. Po okraji pole pak míříme ke Klínci a přes louku k podjezdu dálnice a silnice na Všenory. Za ním odbočujeme vpravo na Holé vršky, kudy jsme šli ráno obráceně. Cestou zkouším párkrát fotit za pomoci čelovky. Nic moc, jen do tmy svítí psí oči a reflexy na nových Zerech.
V cíli jsme před sedmou a Anuk spí jako zabitý, zatímco Cony s Astou se stále vrtí a neposedí. Těším se, až se natáhnu a netuším, co mě čeká, až budu chtít vstávat – bolestivé pro mne, humorné pro okolí. Na noc nohy namažu a ráno je svalstvo v pohodě. Kosti jsou na tom hůř, na levačku se nedá šlápnout. Nasazuji ortézu, během dopoledne to „ rozpajdám“ a odpoledne už zvládám procházku.
Na pochodu jsme strávili 12 hodin a dostali se těsně pod 50 km hranici. Tato magická meta pro nás zůstala výzvou na příští rok. Najaře tedy vyrazíme podél Sázavy a Vltavy (53 km). Chce se někdo přidat?
http://vick.rajce.idnes.cz/Brdy_1.11.2014/